Disciplína - to strašlivé slovo, při kterém se mnozí z nás otřesou hrůzou. Mne z něj vyloženě mrazí. Na střední škole jsem měla dvojku z chování za pozdní příchody. Děti mi často ráno nevzali do školky, protože jsme nestíhali “na osmičku”. Zřejmě proto dlouhá léta pracuji jako redaktorka na volné noze. Pomyšlení, že bych měla být každý den někde přesně na značce, je pro mne nesnesitelné. Omezila bych tím přeci svoji “kreativitu”. Potřebuji SVOBODU! Tak se poněkud chaoticky potloukám světem, hýčkám si volnost, rovnost, bratrství, nad sebou neustále Damoklův meč v podobě nemilosrdných uzávěrek, deadline mi sedí za krkem a vysává energii. A pak sedím do tří do rána u notebooku, vyvalené krvavé oči a říkám si: “Mám tohle pořád zapotřebí?” Takhle to dál nejde. Chybí mi sebedisciplína, odvaha ne, a tak jsem se přihlásila do workshopů Jaroslava Homolky #PREDATORCODE. Naučím se 9 nových dovedností během roku, které mi pomůžou jít životem organizovaněji, výkonněji a s lehkostí. Umění Sebedisciplíny, Ovládnout informace, Vytvářet vztahy, Umění vlivu, Práce s příležitostmi, Umění rozhodnout, Umění jednoduchých řešení, Vytrvalosti a nakonec Umění klidu dravce. Zní to dobře, že? Těším se moc na jednotlivé semináře. Hrozivou #SEBEDISCIPLINU mám za sebou. Přiznávám otevřeně, že asi v jedné třetině jsem si do stylového sešitu, který jsme dostali, mezi zápisy ze semináře napsala do rožku: “Začínám mít pocit, že to nezvládnu, že jsem na to moc měkká…” Během dne jsem pochopila, že nikdo ode mne nechce, abych se proměnila jakoby mávnutím kouzelného proutku během tří dnů. Cesta je to dlouhá, na vrchol zkratky nevedou. A já si tu štreku můžu hezky nakrokovat. Chcete se přidat? Pan Homolka nám bude skvělým průvodcem. Pojďme si s ním sednout a popovídat u jeho tolik oblíbené kávy. Proč zrovna #PREDATORCODE? Příměr Predátor jsme použili proto, že predátorů je mezi ostatními vždycky míň. Stavíme na 9 kompetencích osobnosti - silné osobnosti. A ještě máme jedno heslo: Pozor, každý predátor má svého predátora. A v tomhle relativně drsném světě musíte mít něco, o co se opřít. Opři se o svoji osobnost, tu máš s sebou vždycky. Pro koho jsou workshopy? Zjednodušeně, pro ty, kteří se chtějí přestat snažit a už to chtějí udělat. V tom vidím největší rozdíl, my dáváme důraz na KONÁNÍ. Spousta seminářů jede po vizích, scénáři svého života, to jsou všechno plané řeči, vznešeně plány. To je legrace, v tom jsme všichni velmi kreativní. Predátor je přitažlivé slovo, hned vás zaujme... Ano, ale také zastraší. Třeba ve velkých firmách s námi personalisté nejednají, dokud nás nedoporučí někdo z vedení firmy. Mají raději zážitkové věci, “Pojďme nafukovat balónky!” Jsou hodnoceni podle hodnocení účastníků a když to ty lidi baví, mají jistotu. A oni chtějí jet na jistotu. My neměníme strategii firmy, spíš postoj lidí. Sama jste to zažila. Ono to není vždycky příjemné, to uvědomění. A dokud to neoznačím a nezačnu na tom dělat, tak se nic nezmění. A můžu mít sto balónků. Existuje “kladný” predátor? My mu říkáme kultivovaný predátor. Uvědomuje si, že jsou i jiní predátoři a že ve světě musíme přežít. Učíme, že v prvním kole je ten náš predátor, ta naše osobnost, vždycky vstřícný, navrhuje řešení, je připraven k ústupkům. Ale má to promyšlené. A teď záleží na druhé straně, jak se bude chovat. Jestliže přijme tahle pravidla, taky bude vstřícný a otevřený, pojďme pracovat na téhle bázi, tomu říkáme partnerský respekt. Problém spousty hodných, měkkých lidí bývá v tom, že oni jsou vstřícní, ale někdo to neakceptuje nebo nedej bože zneužívá, pak jdou do defenzivy nebo utečou nebo přestanou bojovat. Stanou se obětí anebo zoufalcem, který se zas toulá, hledá někoho slušnějšího, kdo by s ním zase spolupracoval. A my osobnost vytvoříme takovou, aby obhájila svoji pozici. To znamená, navrhneme ten vstřícný krok, spolupráci. A teď je na vás, zda chcete také hledat společný profit. Že se na sebe můžeme spolehnout. Ale když to tak nebylo, není důvod spolupracovat, hledat další alternativy, ještě jednou to zkusit, a pětkrát. V semináři padlo Třikrát a dost! Kdo je vaše klientela? Každý, kdo si chce přestat hrát a začít na sobě makat. Potřebujeme světu prodávat svoje schopnosti, důvěru v sebe. Děláme lidi silnější, důvěryhodnější. Právě proto, že při sebedisciplíně mají sebe pod kontrolou. Neslibují, co nemohou splnit. Máme velikou šířku, jak oborově, tak postavením ve firmách. Oborově je to obchod, finance, přes výrobu, vývoj, malé firmy, start-upy… Co se týče pozic, od nejvyššího vedení, majitele firem, až po lidi, kteří jsou na volné noze a hledají zatím něco, co by je uživilo. Škála je obrovská, právě proto, že naše semináře jsou systém. A ten mě má dovést od nápadu k realizaci. A je malér, že my od začátku nemáme jasno, kdy to uděláme. A také nemáme jasno, kde vzít energii. V sebedisciplíně řešíme dvě věci: mít dost času na ty důležité věci a k tomu rezervy, a mít dost energie, jak uřídit sám sebe. Uřídíš-li sebe, můžeš začít řídit svět. Jinak tě řídí operativa, okolní svět. A když já nevím, co chci, nevím, kdy to budu dělat, mám pak těžké pořízení. Vzpomenete si na nějakého zajímavého člověka, se kterým bylo nejvíc práce, ale nakonec se “vyklubal”? V loňském kurzu byl člověk, který až do toho posledního semináře - Klid dravce, se pořád jenom snažil, nic nezměnil. A nevím, co byl ten spouštěč v devítce, ale teď si při své práci začíná tvořit svoji firmu. Máme začátek roku, a podle těch kroků, co si připravil, systematičnosti, to vypadá, že má velkou šanci. Ne na úspěch té firmy. To zatím neví nikdo. Ale na svůj úspěch v životě, protože začíná mít daleko lépe srovnané všechny svoje myšlenky, už to nejsou ta přání v nebi. Začíná fakt na startu, uvidíme, kde bude cíl. Trvalo mu to nejdéle. Na upevnění návyku dáváte 100 dní. Proč 100? Mám takovou zkušenost, ověřenou u sebe. Údajně i v čínském učení se říká, že potřebujete 3 oběhy měsíce, aby se návyk stabilizoval. Všechny ty věci, co používám, sám dělám. Léta. Už 25 let. V patnácti jsem odešel z domova, musel jsem se sám o sebe postarat. Používám tuhle metodu i ve sportu. Vidím, jak roste kondice, jak roste výkonnost zhruba v tříměsíčních cyklech. Proto tam máme těch 100 dnů, a je to velký prubířský kámen. Protože jenom nadšení do týdne vyhoří. Když vydržíte 3 měsíce, stává se návyk součástí vaší osobnosti. Už na to nemusíte myslet. Jedete jakoby na autopilota. Sama jste mi dala krásný příklad ze života. Realizaci domácího loutkového divadla. Když se dobře naladím, budu mít motivaci, ten správný tým - u vás děti - které to bavilo, budu mít byť minimální, ale dostačující prostředky - třeba tu vaši Zlatovlásku se dvěma zbývajícími pramínky zlatých vlasů, další doma vyrobené loutky - dojdeme k báječným výsledkům. S minimem zdrojů, když je motiv, dokážeme neskutečné věci. Motiv a vůli překonat překážky. Emoční nadšení nestačí, ztrácíme ho cestou, pak musí nastoupit nacvičená vytrvalost. Dotáhnout to. Emoce se znovu dostaví, až budeme v cíli. Máme i špatné návyky, můžeme se je odnaučit? Špatný návyk je co? Každý návyk nám slouží. To, že nám nenese výsledky, které chceme, může být tím, že v něm nemáme ukotvenou některou z potřebných technik. Spíš se snažím z těch návyků, které máme bez výsledků, udělat návyky s výsledky. To je snažší, než tvořit nový. Lenost je návyk odpočívat dřív, než jsem se unavil. A je-li tohle tvůj motiv - lenost - tak tě zaměstnám tak, abys svou práci vytvořil co nejlíněji, tedy nejefektivněji.Ty to nebudeš dělat složitě, ty chceš odpočívat. Tak tě musím dostat do podmínek, abys musel dělat a ty si to zjednodušíš. Zevnitř. I lenost je dobrý návyk. Pomůžou nám aplikace, návody, vypiplané diáře? Ano, za podmínky, že máme sebedisciplínu s nimi pracovat. Neovládnou nás? Ani nemůžou. My je přece pořád umíme přehlížet. Někdo má telefon plný připomínek, a už na ně ani nereaguje. Ani je nevymaže. Jakoby nebyly. To je pak nástroj, který je k ničemu. Účelné je do pěti připomínek za den. Protože jinak se jim vyhýbáme automaticky, bojíme se přetížení. A také ještě ten den by měly zmizet. Buď to byl úkol, nebo to byla volovina. Doporučím - neodkládat. Lze vystoupit ze sebe? K čemu je to dobré? Když už nechci být nevýkonný, líný, zmatený… Chovat se postaru je pro mne bezpečné. Abych se změnil, potřebuji odvahu. Na semináři jsme zmiňovali cestu, jak toho dosáhnout. Buď si vytvořit nějaký systém nebo na určitou dobu najít partnera, který je v tom dobrý a naučit se od něj být produktivnější. Ale vystoupit sám ze sebe - my se nemůžeme popřít. Já si vážím osobnosti každého. Někdo se rozhodne změnit své návyky jen proto, že se o tom všude mluví, aby mohl mít pocit, že se také dostatečně seberozvíjí… Teď je v nabídce spousta sebevzdělávání, v duchu tzv. pozitivního myšlení. Když budeš takový, budeš úspěšný. To nemusí být vůbec pravda. Snažíme se změnit, protože se sami necítíme být dost dobří, chceme být jako ti vzorní spíkři. Ale oni z 90 % lžou. Nejsou tak dobří. Nemají za sebou výsledky. A je škoda a naprosto zbytečné, když se někdo trápí novým návykem, který ani nepotřebuje. Proč vstávat časně, když moje činnost to nevyžaduje a mně je to nepříjemné? Že nějaký spíkr říká, že by to tak mělo být? A proto pak přijdou ty obhajoby, že mi to nejde. Já jsem sova… To je nesmysl. Kdybychom opravdu potřebovali vstávat v šest, tak vstaneme. Když člověk musí, mozek se naprogramuje, naučí se budit dřív, po alfavlnách, budeme odpočatější… bez budíku. Motivace je vždycky zevnitř. A když ji nemám, peru se pak sám se sebou. Jedno z témat bylo pomoc versus podpora. Pro mnoho lidí, a pro rodiče zvlášť, je to velmi bolavé téma a vyžaduje velkou sebedisciplínu. Rozlišit, jak pouze nepomáhat, ale podporovat, učit řešit situace… Tím, že někomu pomáhám, ho naučím jedinou věc - kdo mi pomůže? Mám tři děti, dvě dospělé, jedno školní. Snažím se je vést k tomu, je-li to jen trochu možné, aby si problémy dokázali řešit sami. Nepotřebovali mě k tomu. To není, že bych je neměl rád, moc je mám rád. Jednou musí spoustu věcí zvládnout sami, jednou to musí naučit ty další. Když dáte dítěti na kolo přídavná kolečka, jedině se naučí jezdit nakřivo. Sundáte je a dítě padá, nenaučilo se držet rovnováhu - to základní pro jízdu na kole. Přestaňte pomáhat - nedělejte práci za ty druhé - podpořte je, ať ji zvládnou sami. Uděláte pro ně to nejlepší. Pak vás nepotřebují a máte vedle sebe silné osobnosti, můžete řešit vyšší level úkolů. To je ten pravý důvod přestat pomáhat, začít podporovat. Je důležitý někdo, kdo by mi pomáhal na cestě k sebedisciplíně? Jak si ho vybrat? Jsem-li vítěz, potřebuju někoho, kdo mi vytvoří nebo pomůže najít ty cíle a pak mi půjde z cesty. Já pak jdu za nimi sám. Jsem-li nevítěz, je dobré někoho mít. Ale pozor, mít někoho nesmí být závislost, ale partnerství. Musíme se navzájem respektovat a nevytvořit si vztah, který nás k něčemu zaváže. Budeme spolu ladit a dokud mi bude něco dávat, budu s ním. Jestliže se dostanu do vyšší ligy, tak i on by měl umět říct: “Hele, najdi si už někoho jiného.” Nebo já musím mít tu sílu a nevytvořit si tak silný vztah. Tedy ano, důležitý je, pokud je to člověk, který vám zaručí svobodu a ne závislost. Podpoří vás a nebude vám pomáhat. NEBUDE MI POMÁHAT. To je dobrá odpověď na otázku, jak si vybrat někoho, kdo mi bude pomáhat. Takový je ten nejlepší. Bude vás podporovat. Operativa versus koncepce. Jak se co nejdisciplinovaněji bránit tlaku operativy? Mít dobrou koncepci, to je základní princip. Vědět v rozumném horizontu, co chci. Kondice je asi jako příklad nejlepší. Chci vyběhnout pět pater. Ne bez zadýchání, ale tak, že na konci mě nemusí polejvat. No tak vím, co chci, tělo už samo vygeneruje postup, když je motiv to opravdu chtít. Když to není jen z těch knih. Úkol si rozprostřu na malé kroky a jdu za ním. Když neudělám věci, které jsou nutné, v zadaném čase, tak se začnu vymlouvat na operativu. Ale proč to je? Protože jsem to odložil nebo čtu všechno, co mi přijde do ruky, nebo mám příliš mnoho zájmů… (už se zase krčím na židli, opět je řeč o mně?) Čím víc zúžím svoji pozornost, tím jsem účinnější. Tady na tomto prvním kurzu, Sebedisciplína, by bylo dobré, kdybychom to dostali alespoň do poměru 20 procent disponibilního času na koncepci a 80 procent na to, abych se uživil, sehnal tu práci, napsal, k čemu jsem se zavázal. Ale vždycky bych měl mít připravené, co bude potom. Když nic nebude, tak mi operativa naplní i těch 20 procent a já nic netvořím. To je pro začátek. Na konci, v devítce - Klid dravce - už bych chtěl, abyste měli 80 procent koncepce a jenom 20 procent operativy. Teď na začátku 20 na 80 by bylo dobrých. Je spousta lidí, kteří dělají na 120 procent jenom operativu. Ale to jsou vlčáci, ti se uštvou. Hlavně nic za nimi není, než vyřízené mejly, telefonáty a přečtené noviny. Takže koncepce! Tvořit si budoucnost. Svoji budoucnost. Když se rozhodnu pro změnu - jaké jsou 3 základní kroky? První. Někam si zaznamenat, co chci změnit a nechat si třeba týden na to, jestli je to pravda. Vracet se k tomu. Jako kdybych měl vytvořit slogan. Druhý. Vytvořit si heslo. Třeba jako Steve Jobs - “Myslete jinak”. Třetí. Připravit si na to čas. Například chci napsat knihu. Vyhradím si čas každý večer hodinu. Ono to bude ze začátku kostrbaté, budeme si říkat, musím počkat, až mne to chytne, až budu mít invenci, to se nedá nutit, dělat na povel… To všechno jsou jenom (Jaroslav se tady trošinku zarazil) výmluvy. (Ve vzduchu viselo jiné slovo - kecy.) Doporučuji najít si řekněme pátek odpoledne, od tří do pěti, vytvořit si prostor a psát. Když budete psát, ono se to chytne. Tělo bude celý týden sbírat náměty, co tam napíše. Najednou to jde. Protože nemám čas, začnu být efektivnější v té operativě. A píšu. Takže pojmenovat. Vytvořit slogan. Vymezit si čas, připravit prostředí a dát se do toho. Je to stejné jako začít cvičit. Ze začátku to bolí, ale když vydržím, tak to prostě půjde. Můžou vaše kurzy pomoct člověku, který je rozhozený, hledá smysl života, naplněný projekt? Ano, ale musí mi říct, co je jeho smysl života, co ho naplňuje. Někdo se naplní pivem a taky je spokojený. rozhovor vedla: Blanka Neoralová (blanka.neoralova@gmail.com)
0 Comments
Musí chtít. Ale k opravdovému úspěchu to nestačí. "Chtít" - to jsou jen emoce. Palivo na krátkodobý výkon. Tak to zařídila příroda. Rychle vzplanou, rychle vyhoří. Každý jsme tu situaci zažil - “nadšený nováček" končí po prvním maximálně třetím neúspěšném pokusu. Neustále od vás chce, abyste jeho emoce probouzeli novou, zajímavější motivací. Na úspěch "kecy a nadšení" nestačí. Potřebujete ještě ambice. Potřebu nebo touhu být nejlepší v tom, co děláte. Je jedno, jestli jsem manažer, markeťák, poradce, sportovec, v korporaci, na volné noze... Ambice je třeba nutnost splatit hypotéku, zajistit dobře rodinu, být každým pokusem lepší a lepší, až na hranice svých možností. Moje zkušenost je taková, že ti, kdo šli až na svoje hranice, zjistili, že tam zdaleka ještě nejsou. Úspěch plodí úspěch a vítězství i prohra začínají v představách. Ano, ale jen když skutečně na tom pracujete. Ne, když o tom čtete knížky, sledujete videa, posloucháte audia plné "krásných řečí". Ty hrají jen na vaše emoce :) Líbil se ti článek? Sdílej, lajkuj, komentuj...Chceš na můj workshop? >>>Jdi sem a rozhodni se<<<
Na workshopu vždycky zazní "hlášky", které nejlépe pochopí ti, kdo tam v danou chvíli jsou. Tenktokrát jich padlo hodně a říkám si, že pobavit nebo přemýšlet (nebo nad nimi nesouhlasně kroutit hlavou) mohou i ti, kdo workshop neabsolvovali.
Blíží se v pořadí sedmý predátorský workshop Umění vhledu a jednoduchých řešení. Bude o praktické kreativitě. Žádné "malůvky, létání po hvězdách ani hraní si" ode mne neočekávejte. Znáte mne :-) Kreativita je pro mne schopnost přežít, schopnost řešit problémy. Schopnost najít cestu tam, kde jiní přešlapují. Takže jestli máte nějakou novou výzvu, nový problém, novou cestu a váháte jak na to, kudy do toho - přijďte. Určitě něco vymyslíme. Umění vhledu a jednoduchých řešení
Nejsou to snílci, ale tvrdí realisté, kteří se jako snílci jen tváří. Za každým úspěchem je úmorná dřina, která nikoho nezajímá, proto se o ní nemluví.
Tak já ty doopravdy úspěšné znám, protože s nimi dnes a denně pracuju. První, co mají je “kontrola nad sebou samými". Ne, že by to byly chodící masky, ale v tom důležitém jsou vysoce disciplinovaní, spoléhají na sebe, na své schopnosti víc, než na náhody a štěstí. Pak mají dobře pod kontrolu svůj “produktivní čas”. Čas ve kterém se věnují tomu, co je pro ně důležité. Vždy ho mají dost na to, co vede k jejich cílům. Ti nejlepší se "nezakecají, když mají jednat". Z jednání odcházejí s maximem toho, co mohli získat. Další jejich vlastnost je, že vědí, co chtějí a jdou si za tím. Umí se i nevázaně bavit, bez ohledu na čas, energii… ale až když mají hotovo to podstatné. Mají vždycky ty potřebné informace, aby se na místě mohli rozhodovat - ano, ne jindy. Nikdy to nevzdávají, opakují pokus znovu a znovu, ale vždy lépe než předtím. Učí se za pochodu. Z vlastních i cizích chyb. Umí se obklopit správnými lidmi pro jejich úspěch, umí si získat jejich podporu, nebo alespoň to, aby jim nepřekáželi. Umí si brát motivaci z výsledků, ne ze snahy o ně. Neřídí je nálady "dneska se mi nechce", prostě to udělají, protože je to k jejich cíli třeba. A hlavně si nelžou. "Já bych, kdyby"… od nich prakticky nikdy neslyším.
Často potkávám lidi s hlavou v oblacích. Snílky, fantasty, mám je rád, jsou zábavní, ale nejsou moc úspěšní v tom, jak své sny realizují. Přesto "tam" to všechno začíná. Jsou to "lidé s křídly fantazie". Nejsou často spokojenější než jiní lidé, jen se tak nějak někdy vznášejí. Je to v našich hlavách (amygdala a hypothalamus = emoce), asi ne až tak moc v našich srdcích. I Když to je romantičtější.
Často potkávám lidi s hlavou sklopenou k zemi, pohrouženou do tmavě šedých nebo dokonce černých myšlenek. Strašpytly, škarohlídy, zbabělce. Setkání s nimi je náročné, vysávají veškerý entuziasmus ze svého okolí, živí se neúspěchem druhých, často i svým. Tihle lidé ve výsledku jen kalkulují, zdůvodňují, ospravedlňují. Křídla jim zakrněla už dávno. Jsou to "tučňáci vlastních myšlenek", to nejsou orli. Pořád hlídají, co už mají a o to víc to ztrácejí. Výjimečně se mi podaří, že potkám lidi, kteří mají nejen křídla fantazie, ale i schopnost svoje fantazie realizovat. Jsou schopní uchopit ty letmé myšlenky, prozření - pochopení a ve vhodný okamžik je zrealizovat. Nejméně je dokáží rozpoznat, když se někde v jejich blízkosti objeví. Jsou to orli, jsou to dravci, ne holubice. Snílci se za nimi dívají, jak se jim ztrácejí za obzorem. Tučňáci je ani vidět - díky své přízemnosti - nemohou. Jsou to vrozené nebo naučené schopnosti? Je to výsledek minulé zkušenosti? Je to osud některých lidí? Nebo je to komplex všeho a dá se s tím v omezené míře něco dělat? Myslím si že ano, ale není to lehké, snadné, pohodlné, jak by někdo rád slyšel. Pilulka úspěchu ještě není a hned tak nebude.
Pak ještě vitalitu, abychom si dokázali potřebné včas zajistit. Bojovnost, abychom si vybojovali svoje místo na slunci. Všechno ostaní je všude kolem nás a vždycky v dostatečném množství.
Často mi lidé vyprávějí, jak by byli dobří kdyby, kdyby, kdyby... Všechny "tyhle kdyby" mají ospravedlnit jejich bezradnost nebo nedostatek odvahy se "do toho pustit". Na prvním místě volají po "jistotách", já jistoty dávám na poslední - pochybné místo. Jistoty - záruky, že uspějí, že to dobře dopadne, že se jim nic nestane, že to bude něco jedinečného, co budou všichni obdivovat, že už nikdy nebudou muset nic "tak jedinečného dělat" a budou "žít z této slávy". Pak ještě trpí "nedostatkem trpělivosti", chtějí všechno hned. A takle se pořád motají v kruhu, nic nedělají, jen se "před svým okolím ospravedlňují". To jim nakonec taky moc nepřidá na sebedůvěře. A kruh se uzavírá.... Potkávám čím dál častěji smutné snílky, co jim život nebo kariéra protékají mezi prsty... Přitom stačí tak málo. Na chvíli si někde v klidu sednout. Vzít papír a tužku, ještě lepší najít si třeba pískoviště (vrátit se tam, kde jsme si ještě mysleli, že dokážeme všechno), vzít do ruky kus klacku a začít "tvořit" něco, co tu ještě nebylo. Pak se "rozhodnout pro první nutný krok" a ten skutečně udělat. Najednou se začnou dít zázraky. Všechno do sebe začíná zapadat. Potkáváte stále častěji ty správné lid, proudí k vám potřebné informace. I potřebné zdroje jsou na dosah... To je ten "zázrak proaktivity". Umění dostat věci do pohybu. Schopnost budovat si život podle vlastních představ, ne podle přání našeho okolí. Zkuste to... Je to příjemný pocit a nese výsledy.
Timemanagement, je výborný marketingový trik. Čas nepotřebujeme řídit, ten už má svůj rytmus, dala mu ho příroda a udělala to skoro dokonale.
Mnoho lidí podlehlo tomuto klamu, nakoupili vybavení, nastudovali příručky. Většina z nich toho už dávno nechala, zabíralo to více času a energie, než to přinášelo užitku. Jejich plány se neustále hroutily, protože Svět se řídí podle jiných pravidel, než našich přání a představ. Kdy je ten správný čas. To je někdy víc filosofická než praktická otázka. Správný čas je ten, kdy se dokážeme přimět k aktivitě. Vše ostatní jsou iluze, velké oči, nenaplněné ambice, žití ve virtuálním světě svých představ, nebo našeho okolí. Vhodné načasování je umění, pohybovat se v tomto rytmu času tak, abychom dokázali zrealizovat, prožít, to pro co jsme se rozhodli, k čemu jsme se odhodlali. Často ani nevíme proč, ale je nám to příjemné, příjemnější než "činnost a aktivity, které bychom dělat měli". Je to otázka umění "zaměřit pozornost", odfiltrování všech rušení. Máme-li zaměřenou pozornost i překážky se stávají výzvou, všechno dokážeme využít k dosažení "svého záměru - cítit se dobře", mít ze sebe dobrý pocit.To je ten nejsilnější motiv, dokonce i ve chvílích, kdy jsme v ohrožení života. Když jsme na místě včas, vždycky můžeme ještě své plány upravit podle okolností, můžeme se vhodně naladit, uvolnit, uklidnit - v tu chvíli nám výborně slouží všechny smysly. Smysly máme napjaté jako u lovce, který čeká na svou kořist. Klidný a přitom připravený udělat to nejlepší, čeho je schopen. Můžeme přestat myslet na sebe, být úplně v klidu. Vše potřebné, na co jsme měli vliv, jsme udělali, ověřili. Teď se můžeme plně koncentrovat na situaci, soupeře, klíčové informace. A skutečně s nadhledem kontrolovat situaci, její vývoj, reagovat relevantně na všechno, co se stane. Vytvoříme si návyk pracovat ve svém rytmu, v harmonii se sebou samým, se svými schopnostmi, se svými záměry, se světem kolem, ve kterém se právě nacházíme. Klidně naladění k situacím, ve kterých se už dobře orientujeme. A pokud se objeví "nová situace", uvítáme ji, jako příjemné zpestření a výzvu ji zvládnout, dostat ji do "svého rytmu". Potom jsme s vyšší kvalitou připraveni čelit dalším výzvám, nebo je prostě necháme odplout, pokud nepodporují náš hlavní záměr :)
Nejsnazší nástroj leadershipu je dávat správný vzor – když něco zvládnu já, mám vnitřní oprávnění to žádat po ostatních. „Šéfové a vedoucí týmů se nejvíce ztrácejí právě v tom, jak plnit vlastní závazky. Přitom to je naprosto základní věc,“ říká Jaroslav Homolka, kouč českých manažerů i těch pracovníků, kteří se na vyšší pozice chtějí dostat.
Homolka je uznávaný kouč, jeho služby využívají třeba v mladoboleslavské Škodovce. „Dělám tam s malérovými lidmi, kteří neprošli vnitřním výběrovým řízením na vyšší pozici. Když neprojde člověk, kterého chtějí, dají mu kouče – tedy mě – a tři měsíce na to, aby obstál při druhém pokusu,“ říká Homolka s tím, že všech jeho 16 škodováckých klientů už s jeho pomocí napodruhé uspělo. Celkem jeho rozvojovými kurzy prošly tisíce lidí včetně dvou stovek předních českých manažerů. Se svými klienty se Homolka během krátkých intenzivních tréninků soustředí hlavně na překonávání konkrétních překážek nebo dosažení jiných úkolů. Vyvinul si na to vlastní metodiku nazvanou Personal sparring partner, ve které trénuje základní věci, jako je komunikace s autoritou, zpětná vazba, sebeorganizace (velké oči – malé možnosti), vytváření správných návyků a rituály. Nebo i těžší úkoly, jako je například vyjednávání, překonání vlastních obav (nejčastěji strach z odmítnutí – pracovní nabídky, žádosti o vyšší plat…) nebo – jak říká Homolka – přežití v dnešním agresivním světě. „On ale přitom agresivní není. My bychom chtěli růžový svět a ten nikdy nebyl a nebude, agrese do něj normálně patří, jsme přece živočiši,“ dodává Homolka. „Nejčastěji za mnou lidi přijdou s tím, že chtějí změnit svoje okolí, vylepšit lidi okolo sebe, vylepšit tak celou firmu… Takže musí začít od sebe.“ Tady je jeho pět rad, jak být lepším šéfem: 1. Buďte lídr, ne diktátor Velký problém dnešní společnosti je spolehlivost a loajalita. Pleteme si svobodu s bezbřehostí, s tím, že si můžeme dělat, co chceme. Když jste šéf, je obrovsky důležité sestavit kolem sebe tým lidí, na které se můžete spolehnout. Ten první, na koho se dá spolehnout, musíte být vy. Vedoucí by měl být opravdu silný a spolehlivý partner. Pokud vyžadujete něco, co sami neplníte, jste spíš diktátor než lídr. 2. Já chci – ne, že investor chce Když po lidech něco chcete, jaké zájmeno používáte? Do jaké pozice stavíte svoji zodpovědnost a zodpovědnost podřízených? Mluvte v první osobě a netančete okolo ve stylu „my–oni–ono“ nebo „investor si přeje“, „akcionář si přeje“. Spousta lidí se pořád za něco schovává, ale lidé chtějí partnera s jasně určenou zodpovědností. 3. Znáte jejich motivaci? Jak poznáte, že lidé okolo vás OPRAVDU chtějí být lepší? Když za mnou přijde nový klient, nejvíc mě zajímá jeho motivace. A jak se chová, když prohrává. Spolupráci s většinou lidí odmítnu, protože právě motivaci nemají dostatečnou. Prověřuji, jestli splňují následující tři body: 1) Jejich investice – kolik jsou ochotní do změny dát peněz, času, energie… Nic není zadarmo, zázrak jsem ještě neviděl. 2) Nasazení – jak intenzivně se do toho chtějí pustit. Přepálený start není dobrý, znamená skončit v půlce. Ani volný start ale nefunguje, jakmile nemáte tempo, nic nezvládnete. Ideální je zlatá střední cesta. 3) Odhodlání – to je ochota prohrávat. Jinými slovy, kolikrát jste ochotni to zkusit znova, než vám daná věc půjde. Většina lidí po selhání hledá lehčí cestu, ale tak to nejde. Nové věci se neučíte, když vítězíte. 4. Inspirujte se ve sportu Sám pomáhám na Kladně trénovat amatérské boxery, takže je mi sportovní přístup blízký. Mám rád bojové sporty, protože tam je agrese regulovaná: gong – agrese, druhý gong – soupeři se obejmou a jdou třeba na kafe probrat zápas. V ringu se nedá nic okecat, tam je to realita, kde se učíte rychle. Když uděláte chybu, hned dostanete zpětnou vazbu… a tělo se učí, je rychlejší, lépe ukládá informace. Děti v tělocvičně nejdřív učím prohrávat, se ctí a zaslouženě, a až pak vyhrávat. Máme tam k tomu na stěně několik hesel:
Nejčastějším problémem, se kterým se setkávám, je zpětná vazba. A to jak směrem k podřízenému, tak opačně, tedy směrem k šéfovi. Prostě schopnost někomu říct, s čím nejsem spokojený a proč. Se svými klienty proto cvičím postup, který má pět kroků:
ZDROJ: http://www.forbes.cz/prirucka-spravneho-sefa-5-rad-jak-vest-lidi-a-vychazet-s-nimi/ |
chci články z NOTESU klikni
chci na Jardův workshop klikniCategories
All
Archives
September 2018
|
| NOTES | VŠECHNY ČLÁNKY |
RSS Feed
Proudly powered by Weebly