Rozhodování - odpovědnost - svoboda. Tyhle pojmy patří k sobě. Nějak mi prostě nejdou od sebe oddělit. Protože chci být odpovědný a mít co nejlepší výsledky, musím se neustále rozhodovat. Snažím se dělat na věcech, které mají alespoň nějakou šanci na úspěch. Ne to proto, že bych chtěl dneska chodit už jen po vyšlapaných cestách. Ale proto, že se snažím o něco lépe hospodařit se svým časem a hlavně energií. Času má ve skutečnosti většina z nás opravdu nadbytek. Když si uvědomím, kolik a čemu jsme ho denně schopni věnovat. Například sledováním TV prý denně strávíme kolem 4-5 hodin. S kondicí a duševní hygienou už na tom tak dobře nejsme. Ve všem, co dělám, potřebuji pocit svobody rozhodování. Často hledáme řešení vně, místo tam, kde je příčina problému - uvnitř. Jsme to my, kdo máme řídit svůj život, kdo má za to dokonce odpovědnost, nejen k sobě, ale i ke svým blízkým, obchodním partnerům, nadřízeným. Neměly by nám pomáhat výmluvy. Abych mohl svobodně a odpovědně rozhodovat, používám svůj diář - tam rozhoduji, hospodařím, organizuji. Nad svými plány rozhoduji tak, jak se vyvíjí situace a jakých dosahuji výsledků. To mi dává pocit potřebného dílu kontroly, smysluplnosti toho, na čem právě dělám nebo budu dělat. Svoboda a rozhodování vyžadují jednu důležitou "rutinu pro přežití" - disciplínu. Tu potřebuje jak "lovec" - je zaměřen na denní aktivity. Tak "sběrač" - je zaměřen na týdenní aktivity. Tak i "zemědělec" - je zaměřen na roční aktivity. Při rozhodování používám jednoduché Lenochovo kvarteto:
A piluji disciplínu "začínat i končit den se svým diářem". Rozhodnout, co je třeba. Informovat o svých rozhodnutích všechny, kdo to potřebují. Informovat je co nejdříve tak, aby i oni mohli změnit své plány. CHCEŠ NA WORKSHOP S JARDOU? klikni si pro víc info
⬇️
0 Comments
rozhovor pro časopis bizon, číslo 01 vedla Michelle Losekoot http://losekoot.cz
Ve třiceti letech měl dvě děti, stálé zaměstnání, 30 kg nadváhy a budoucnost naplánovanou až do důchodu. O 27 let později odchod do důchodu neplánuje, je ve skvělé fyzické kondici, cestuje po světě v obytném autě, koučuje top manažery a české reprezentanty bojových sportů a předává znalosti ve vlastním nekonvenčním výcvikovém systému Predatorcode.cz. Je vyhledávaným a uznávaným koučem, který má ve firmách obdivuhodné výsledky. Přitom sám o sobě říká nerad, že je kouč. „První vítězství je, když vyhraju sám nad sebou. Je důležité uvědomovat si své osobní rekordy, protože jednou to může být zároveň rekord světový,” říká Jarda Homolka. Jak se ve společnosti, která chce instantní úspěch a slávu, učí dlouhodobé dovednosti, jako je vytrvalost a klid? Musíme se zastavit. Když se zastavím, vím, kde mám slabá místa, a tím pádem vím, na čem mám pracovat. Díky tomu se učím vytrvalosti a nadhledu. Nemůžeme pořád vyhrávat. Ale můžeme být připraveni včas ustoupit. Nechat se rozsekat není umění, z toho plynou traumata, kvůli kterým lidé už nechtějí pokračovat. Je to jako ve sportu, je to vždycky dlouhodobá práce. Jak se tedy učí klid v praxi? Třeba tím, že řeknu: Už ani slovo. Všichni pořád mluvíme. Tím, že mluvíme, nepřemýšlíme. Tím, že nepřemýšlíme, jednáme a necháváme se řídit emocemi. Pak nás lehce rozhodí to, že se nám někde nelíbí, a řešíme věci, na které nemáme vliv. Přitom můžeme řešit dlouhodobé věci, které můžeme ovlivnit. Přestaňte mluvit, začněte poslouchat, pozorovat, znovu číst a přemýšlet. Poznaný nepřítel je poloviční nepřítel. Pojmenujte si to a začněte vždycky u sebe. Málokdo z nás je ochoten si přiznat, že si to všechno způsobujeme sami. Klíčem je tedy naučit se být sám se sebou? Všichni bojujeme o pozorovací čas. Zároveň si každý můžeme vybrat, kam budeme svou pozornost směřovat. Na co se zadíváte, to poznáte, v tom se budete orientovat. Všichni chtějí, abychom se dívali na ně. Ale je to to, co je dobré pro nás? Vyberte si tři až pět věcí, na ty zaměřte pozornost a těm se věnujte. A nenechte se rozptýlit. Když při interním výběrovém řízení v jedné české automobilce kandidát neuspěje, dostane za tři měsíce druhou šanci a k tomu vás jako kouče. Všichni kandidáti, které takto připravujete na druhý pohovor, uspějí. Co s nimi ty tři měsíce děláte? Dělám tam několik let. Princip, který tam funguje, je hrozně jednoduchý: lidé, se kterými tam pracuji, mají velmi silný motiv: chtějí a zároveň musí chtít, protože je to jejich šance. A s těmito lidmi jdou dělat zázraky. Co řešíme? Většinou neumí mobilizovat síly a mrhají spoustu energie na zbytečných aktivitách, tzn. že chtějí být dokonalí. Já najdu jejich slabá místa a na těch pracujeme. Často řešíme témata jako sebeorganizaci, sběr informací, ovlivňování jiných a jiná... Když zlepšíme jednu věc, zlepší se často i to ostatní, protože je najednou více času a energie. Motto vašeho programu Predatorcode.cz je „Z kořisti dravcem krok za krokem”. Máme v sobě každý dravce? Všichni jsme predátoři. Já mluvím ale o kultivovaném predátorovi. Kultivovaný predátor vítězí s pokorou a prohrává se ctí, nehraje hry, neslibuje, nevymlouvá se. Nestěžuje si, že jsou na něj ostatní zlí, nepomlouvá, nefňuká a nespolčuje se s ostatními nešťastníky někomu za zády. To je sice taky dravec, ale ten zákeřný. Opravdový predátor útočí sice promyšleně, ale čestně a zepředu. Predatorcode.cz je o seznamu hodnot. Jak poznám, že nejsem kultivovaný predátor? Třeba tak, že vždycky hledáte problém mimo vás: špatné počasí, špatní lidé, špatná okolnost. Já říkám: začni u sebe. Změň sebe a změní se reakce lidí kolem tebe. Přestaň si stěžovat a začneš potkávat lidi, kteří si taky nestěžují. Stěžuj si a budeš mít kolem sebe samé plačky, které ještě navrch budou chtít, abys je taky litoval. Jestli chci žít svůj život, musím za to platit. Být svůj je drahé. Někteří lidé nejsou ochotní za to platit, protože je to těžší, náročnější a musí se učit nové věci. Daleko pohodlnější je postěžovat si na kávě, že něco nejde. Buď si stěžuješ, nebo řešíš, ale nemůžeš dělat obojí, říkáte. Ano. Stěžování vám nepomůže, většinou jen přivolá další, aby vás buď dorazili, nebo abyste kňučeli spolu. Všechny nás ovládá strach, všichni se něčeho bojíme, samozřejmě i já. Ale strach je fantazie. Jde jen o to ho pojmenovat a začít s ním něco dělat. Když to překonáte, roste vaše sebedůvěra, tedy víra ve vlastní schopnosti. Vy velmi důsledně rozlišujete mezi sebedůvěrou a sebevědomím. Proč? Na sebevědomí je postavený celý náš systém, ve kterém žijeme. Sebevědomí je pozlátko: kup si správné šaty a budeš krásná, kup si správné pero a podepíšeš ty nejlepší smlouvy. To je blbost. Smlouva bude jen tak dobrá, jak dobře ji vyjednáš. Sebedůvěra je důvěra ve vlastní schopnosti a nezmizí, pokud mi někdo ušpiní sako. Není to pro slabší povahy trochu drsný přístup? Když někdo řekne, že chce zhubnout, ale neodolá pokušení dát si každý den dortík, nemůžu mu pomoct. Na to je spoustu jiných přístupů, které pro něj určitě budou lepší. Já nejsem terapeut. Já jsem trenér. Neléčím minulost, tu u mě necháváme být. Já pomáhám zefektivnit chování v prostředí, ve kterém se pohybujeme teď. Koučing zvyšuje účinnost, terapie opravuje a dělá mosty. Kouč je pojem ze sportovního světa a to má přesně dělat - pomáhat při tréninku. Přitom vy sám o sobě říkáte, že jste sparing partner, ne kouč. Klasický kouč má seznam otázek, kterými vás povede dopředu. Já dělám se svými klienty koučing, občas mentoring, občas společně zatrénujeme nebo jim vytvořím hodně nepříjemný pocit. A pak čekám, až si to přeberou. Nezachraňuju. Nehladím ani neutírám slzy. Odejdu a nechám je srovnat se s tím. V momentě, kdy mi za to ten člověk fakt stojí, dojedu za ním klidně i domů a na ten trénink ho klidně dokopu, protože problém není odcvičit trénink, ale ten hybnej moment, kterej potřebujete k tomu, abyste na ten trénink došli. Většině mých klientů ale stačí SMSka, v horším případě to vyřeší telefonát. Nejde to ale s každým. Musíte mít totiž stejný cíl, a pokud se tomu člověku nechce, tak se v tomto momentě rozcházíme: můj cíl totiž je, aby uspěl, přitom jeho cíl je vysedávat na gauči. Prošlo vám rukama 20 tisíc absolventů workshopů, koučoval jste přes 500 lidí. Kolika z nich stačilo nadšení a vášeň? Žádnému. Člověk na sobě musí dělat a musí zažít neúspěch, aby viděl, kudy vede cesta. Osobně si myslím, že neúspěch vás naučí víc než úspěch. Rozebrat úspěch moc nejde, krom toho je skoro nemožné ho zopakovat. Ale důvody neúspěchu rozebrat jdou, stejně jako seznam věcí, co jste mohli udělat jinak a lépe. Omluvy, vysvětlování a lítost nedovolím. Zaměřuji pozornost lidí dopředu. Chci pojmenovat důvody, proč se to nepovedlo, a co uděláte příště proto, aby se to nestalo. Jaké informace ti chyběly? V čem jsi mohl být lepší? Nepracuji s pocity, chci fakta a postupy. Proto říkáte, že prohra je důležitější než výhra? Někdy je rozumné se vzdát. To ale neznamená, že jsem prohrál. Můžu totiž dál pracovat na tom, abych jednou vyhrál, a můžu se učit od soupeře, který mě porazil. Motto Nikdy to nevzdávej je nesmysl. Spíš bych řekl: mějte hranici, přes kterou nepůjdete. Až posílíte, dejte si novou hranici. Rozlišujte mezi útěkem a ústupem. Ústup je promyšlený krok zpátky, kdy potřebuji získat informace a nabrat sílu, ale nevzdávám cíl. Útěk je jen převlečená slabost, kdy jen jednoduše nemáme sílu pokračovat. Mnoho lidí se dnes bojí selhání. Žijeme v době orientované na výkon. Jak se s tímhle strachem dá pracovat? Pro každého je selhání něco jiného. Pro mě to je situace, kdy nepomůžu kamarádovi, protože jsem ztratil odvahu. Pro jiného to je, když neodpoví na email. Pořád chceme, aby nás někdo hladil a chválil. Tuhle zpětnou vazbu si ale musím brát sám ze sebe, a ne ze svého okolí. Mám ze sebe dobrej pocit? Jsem v kondici? Cítím se dobře? Musím si na to umět odpovědět sám. Jenomže celá společnost nás přesvědčuje o tom, že to potvrzení máme dostat z vnějšku. Hlazení vytváří závislost. Jsem s těmi lidmi, protože mě hladí, nebo jsem s nimi proto, že jsou to správný lidi? Já rád říkám: když tě někdo hladí, jednou tě vyhladí. Říkáte, že vítězství i prohra začíná v představách. Jak se dá v tomhle trénovat? První vítězství je, když vyhraju sám nad sebou. Je důležité uvědomovat si své osobní rekordy, protože jednou to může být zároveň rekord světový. Když překonám sám sebe, vždycky o trochu vyrostu a zesílím a následně víc vydržím. Je to jako ve sportu: příjemné pocity se kotví, ale moc se nerozmazávají. Řekněte si: dneska dobrej výkon, zítra zvládnu tohle. Zaměřte se na měřitelné výsledky, ne na pocity. Pocity jsou ošidné, protože závisí na tom, jak se člověk vyspí. Co jde změřit, nejde okecat. Problém si nosíme vevnitř, překonejte ho a on už se nikdy nevrátí. Nebo ho nepřekonejte a on se bude pravidelně vracet. Jednoduše: když se začnete mít rádi jako hubenější, už nikdy neztloustnete.
Ve firmách, ale i v životě se setkávám se třemi typy lidí. První jsou Vítězové. Podle výzkumu je jich přibližně 5 %. Od přírody mají něco, co jim umožňuje vyhrávat. Já tomu říkám vitalita, někdo ambice.
Jsou to lidé, pro které stačí vytvořit podmínky. Nic jiného nepotřebují. Nastavit pro ně metu − cíl a nechat je být. Schopným spolupracovníkům nepřekážej, nechtěj je zbytečně kontrolovat. Druhá skupina, a těch je nejvíc, jsou Nevítězové. Těch je 75 % v populaci. Jsou to lidi se stejným potenciálem, ale něco jim chybí. Neumí ten poslední vítězný krok. Při sportovním klání okamžitě poznáš Vítěze od Nevítěze. Jakmile se přibližuje cílová páska, Nevítěz povolí. Jakoby se šetřil, jakoby nevěděl, co bude. Tihle lidé potřebují vedení. Potřebují ještě něco, z čeho si budou brát zpětnou vazbu. Cíl jim nestačí. Nemá u nich potřebnou sílu, aby vygeneroval dostatečnou energii k protržení cílové pásky jako Vítěz. Bez instrukcí, s volností, ale se stanovenými kontrolními body. Potřebují zpětnou vazbu. Vítěz ji má. Buď protrhl cílovou pásku nebo neprotrhl. Poslední skupina jsou Poražení. Ať děláš co děláš, ať je vedeš nebo nevedeš, výsledky většinou nemáš. Poražení musí být řízení nakrátko. Potřebují, a mají velmi rádi, instrukce. Bez instrukcí, řízení a kontroly vlastně nefungují. Najdeš v nich velice malý potenciál, ale mají obrovskou výhodu. Když někoho kontroluješ, může vždycky říct, že jsi mu ještě nedal úkol. Na Poražené si připrav dokonalý postup, vydriluj je a budou taky víceméně úspěšní. Jen neočekávej nějaké nasazení. Pro Nevítěze můžeš udělat hodně − přimět jej, aby zvítězil. Je to jedna z nejnáročnějších činností. Protože on bude chtít stejnou svobodu jako Vítěz, ale neví, že u něj to nefunguje. V první řadě mu zkrať řetěz. Přesně to znamená - zkrať Nevítězům horizont. Když někdo přijde za mnou do tělocvičny a řekne: „Chci být Mistrem světa, natrénuj mě!“, jen se usměju a odpovím: „Máš na to 30 vteřin, abys mi popsal, jak to bude vypadat, až budeš mistrem světa." Byl by to pěkný dlouhý rozhovor, ale nanic. Pak začneme trénovat. Jde o to, naladit ho na konkrétní akci. Přijď, koukneme, jak si na tom s fyzičkou, s časem a uděláme konkrétní plán. Takhle to teď je a dá se tím něco dělat. Stejné je to v byznyse. Naladit svého člověka na konkrétní akci. Tady a teď. Teď musím podat výkon, zítra bude pozdě. Když mám velké obchodní jednání, můžu si ho zítra sjet znova? 3 klíčová pravidla jak z Nevítěze udělat Vítěze 1. Naladit se na výkon. Mít tu správnou náladu. 2. Ten den podat co nejlepší výkon. Nemůžeš vyhrát, když máš silnějšího soupeře. Ale můžeš podat ten nejlepší výkon. Když vyhraješ, znamená to, že jsi měl slabšího soupeře, to je další realita. Tvým cílem je podej dnes ten nejlepší výkon. 3. Vědět, co bude zítra. To je další věc, která nás rozbíjí. My vlastně tápeme, co bude zítra, co bude za týden. Za měsíc, za dva. Takové to: „Uvidíme, jak dneska dopadnu.“ Ano, můžeš udělat excelentní rozhodnutí, skvělý obchod. Ale zítra se vrátíš do práce. Pořád musíš vědět, co bude zítra. To dává klid. I pro dnešek, pro dnešní jednání. Abys věděl, co se stane, když to třeba nevyjde, nebo naopak skvěle vyjde. Abys na to nemusel myslet při jednání. Abys měl klid. Tím roste klíčová vlastnost − sebedůvěra. Abys věřil ve svoje schopnosti. K tomu vede celý ten trénink, celé to vedení. Nemáš-li sebedůvěru, vždycky se propadneš v krizové situaci. Lidi poznáš v krizi. Buduj sebedůvěru. Musíš vědět, na co stačíš. Vědět, kde máš hranice. Sebedůvěra dává pocit kontroly.
Děti jsou dar. Jsou sázka do loterie. Výchova může vyjít a nemusí. Jsou to živé bytosti, každé je jiné. Vyvíjí se podle sebe. Ale položit dobré základy do života můžeš.
Zbytečně neochraňuj Uč je od mala samostatnosti. Vysypat si písek z botičky, zavázat tkaničky, uklidit hračky. I děti moc rády delegují své úkoly a rodič je velmi snadná oběť. Když se dítě nenaučí padat, nenaučí se chodit. (Samozřejmě dávám pozor, aby si neublížilo.) Klíčová je důslednost. Dítě je partner. Od dvou let s ním můžeš jednat podle daných pravidel. A sám je dodržovat. Veď svoje děti k jednoduchým návykům. Ráno vstaneš, nasnídáš se, vyčistíš si zuby. Přijdeš z venku, umyješ si ruce. Dohraješ si, uklidíš hračky. Denně pravidelně pilujeme. Musíš uřídit sebe, pak jsi schopný uřídit druhého. Dítě potřebuje vzor. Jako rodič nemůžeš polevit. Házet vinu na děti, že nedodrží dohodu. Dodržuj pravidlo podmínky „Když okamžitě nepřestaneš, tak...!" Nevyhrožuj, stanov pravidla. Dávej pozor, co říkáš! Důležitá je spolupráce obou rodičů, jejich jednota. Zodpovědnost mají oba. (Babičkám se tolerují výjimky.) Měj partnerský přístup. Dopředu řekni, jak to bude. (Odehraješ 3 kola hry na iPadu a odložíš ho.) Nastav limit a hlava k němu sama bude směřovat. K dítěti: Buď akceptuješ, nebo vůbec nezačneš. Nepěstuj si doma egoistu Dítě je součást rodiny, nestav ho na první místo přede všemi. Bude to očekávat v dospělosti. Nauč ho spolupráci, zařaď do kolektivu. Sám nejsi nic. Potřebuješ lidi kolem sebe. Třeba jsi teď na vrcholu, ale někdo ti tam pomohl. A ty to musíš vrátit. Nevychovej „hošíka“. Kluk potřebuje mužský element, agresi, destruktivní hry... Učí se zvládat emoce. Dopřej mu je pod kontrolou. Nezařadil by se ve škole, neměl by téma. Agresi zmákneš sportem, fyzickou námahou. Šetři chválou. Zkus: „Je to dobrá práce.“ Nikdy nezapomeň říct, když něco udělá dobře. „Kotvi“ dobré chování. Nikdy se nevracej do minulosti, nevyčítej. Když se něco nepovede, řekni: „Až sem je to dobře. Tady koukneme na to další.“ Učíš zpětnou vazbu. Problém přílišné chvály je, že vzbuzuje emoce. A ty se musí stupňovat. Kam až to zvládneme? Emoce odezní, zájem opadne. Nepoužívej slovo chyba. Zkus: „Tady je potřeba něco vyřešit.“ Nepřeháněj to s kroužky. Dopřej dítěti vlastní čas. Nech ho dotahovat hry do konce, nezasahuj, nestav za něj... Pozoruj, poraď. Ať si hraje o samotě, ať zkouší, poznává důsledky svých činů. Nehecuj, samo si dosáhne na vyšší příčku, až ucítí, že na ni stačí. Máš na dítě málo času? Jako zaměstnaný otec nebo matka dáváš dítěti svojí pracovitostí dobrý vzor. Nemarni společné chvíle. Čtěte si, vyprávějte, běžte ven, učte se nové věci. Nedělej u toho nic jiného, odlož telefon, buďte spolu. Čím míň času, tím větší intenzita. Dítě ocení i pár chvil.
Sám nedokážu nic. Žiju uprostřed lidí a lidé ovládají svět.
Chceš, aby se k tobě lidé chovali jinak? Změň svoje chování. Nesnaž se měnit ty druhé, svalovat za svoje neúspěchy vinu na ně. Bezpečí je hlavní motiv člověka. Za zavřenými dveřmi po jednání býváme nejchytřejší. Neumíme snášet stres, nikdo nás k tomu necvičil. Strach z neúspěchu redukuje schopnost myslet jen na jednoduché povely Útok, Útěk. Pořád máme jen 10 % svého jednání pod kontrolou. Proto za dveřmi je ze mě zase génius, cítím se bezpečný. Kdybych měl odvahu, zaklepu, vrátím se a pokračuju v jednání. Pro spolupráci je nejdůležitější spolehlivost. A teprve potom sympatie. Protože ti spolehliví začnou být také sympatičtí, ať jsou jací chtějí. Musíme mít společný záměr. To je hlavní předpoklad, jinak není důvod, abychom byli spolu. Nemůžeme s kýmkoliv dokázat cokoliv, jak si často myslíme. Pro svůj záměr si musím vybrat svoje lidi. Měním-li svůj záměr, nejspíš se budou muset změnit i ti lidé. A to bolí, nejsme na to zvyklí. Když neovládnu sebe, nemůžu ovládnout druhé. Transakční analýza říká, že se při jednání snadno můžeme stát dítětem. Když se cítíme slabí, “pláčeme”, převádíme pozornost někam jinam. A také většina z nás nedospěla k tomu, abychom přestali být rodiče pro ty pod námi. Buď kritizuji nebo mám tendenci opečovávat. Ani jedno se nehodí na dospělé lidi. Když je budu opečovávat, budou mě zneužívat, když je budu kritizovat, budou se mi vyhýbat. Takže neopečovávám ani nekritizuji, dávám zpětnou vazbu, jsem pro ně bezpečný. Pak s nimi mohu jednat jako s dospělými. Dospělý přebírá odpovědnost. Ani dítě, ani rodič nechtějí odpovědnost. Najdi si svého vlajkonoše. Vlajkonoš má potřebu vyprávět o tom, co se mu líbí. Buď pro něj atraktivní! Bude rozhlašovat tvoje úspěchy. Ušetří peníze, které je nutné investovat do marketinku. Dej mu do ruky svoji vlajku. Když se mu líbí třeba iPhone, zahrň ho informacemi, co všechno iPhone umí a že ho máš ty. A vlajkonoš moc rád bude rozšiřovat tuhle zprávu. Co bych dal do marketinku, to on mi udělá zadarmo a jako živý člověk. Všude jsou. Hledej je, oslovuj tím, co je zajímá, nech je dělat práci za sebe. Čím blíž jsem člověku, tím víc mu můžu rozumět. Udržuj svoje vztahy. Jako kytky. Živ je, zalévej, větrej. Setkávej se s lidmi, na kterých ti záleží. Ještě ladíme? Kam jdeme? Jednou za půl roku se s nimi potkej naživo při nějaké příležitosti, jednou do měsíce dej o sobě vědět elektronicky, raději pošli SMS než email, a když to půjde, zavolejte si. Ale neobtěžuj. Chceš úspěšné vztahy? Musíš se lidem vyplatit. Buď bezpečný partner, spolehlivý, ekonomicky zajímavý. Pak se lidé budou kolem tebe držet, ideálně, když z toho budou mít také prospěch. Najdi společný cíl, potřebné kompetence pro každého ze svých lidí. Společný cíl je alfaomega všeho. Ten cíl říká, proč jsme spolu. Škoda, cíle moc neumíme nadefinovat. Definujeme „hezká dovolená“. A když nevyjde počasí, bude půlka účastníků naštvaná...
Jak se dobře připravím na jednání?
Dopředu si musím odpovědět na dvě věci: co chci projednat a s kým budu jednat. Vědět, kdo je můj partner, jaké má cíle, jaká má kritéria pro rozhodování. Podle toho si připravím, o čem jdu jednat. Cíl je zajistit si podporu pro své plány. Minimum je zabezpečit, aby mi přesně tenhle člověk nebránil v konání, když už mě nepodporuje. A přinejhorším, abych věděl, že mi v tom brání. Jak nejlépe zapůsobím při prvním kontaktu? Už tím, jak si schůzku domlouvám. Nastavím parametry, jak dlouho bude setkání trvat, o čem budeme jednat. Na schůzce se představím, řeknu proč jsem tady. Znovu si ověřím, že jsme tady kvůli domluvenému tématu, máme na to tolik a tolik času. Tímto postupem si zajistím, že můžu vést celé jednání vždycky tak, aby se můj partner cítil bezpečně. O to více mi bude naslouchat. Při jednání padne nějaký slib, jak zareaguji? Pokaždé si ověřím skutečnosti. Ale pozor, i u sebe. Neslibuj, co nemůžeš splnit, je základní pravidlo spolehlivosti. Přemýšlet, když na sebe beru závazek. Zkontrolovat, jestli ten závazek jsem schopen splnit. Podívat se na termíny. Vyjednávat, i o termínu. Jsme partneři. Řešíme společný problém, abychom něco dokázali. Zapomenu se a mluvím a mluvím. Co se stane? Ten druhý se začne nudit, začne se dívat na hodinky, nedej bože začne kontrolovat telefon. To je tak výrazný signál, že bych měl okamžitě přestat. Ten, kdo se ptá, vede jednání. Místo monologu mám připravenou sadu otázek, na které budu chtít odpovědi. Co můžu předpokládat z odpovědí partnera, abych nepodlehl domněnkám? Raději nic. Ověřovat, ověřovat, ověřovat. Například: „Bojíte se dodacích podmínek? Je to pro vás důležité téma?“ Když řekne ano, dodám utvrzení na dodací podmínky. Jakmile cítím, že sám nerozumím, ihned se naprosto otevřeně zeptám. Co je ještě výhodné pro úspěšné jednání? Přizpůsobím se temperamentu svého partnera, rychlosti jeho řeči, rychlosti reakcí. Dobrý vyjednavač je flexibilní. Nepoužívám svůj slovník, ale co nejrychleji převezmu jeho. Když partner neříká tým, ale kolektiv, používám také kolektiv. Říká se tomu „Mluv řečí příjemce“. Na jaké mohu narazit typy osobností? Ti rychlejší bývají řídící typ. Nebude moc vstřícný a usměvavý. Nebo bude až moc usměvavý, ale to neznamená, že to tak myslí. To je expresivní typ, bývají dobří obchodníci. Pak jsou ti pomalejší. Mezi nimi je praktický typ, který vyčkává, co z toho vzejde. Takového potřebuji co nejdřív dostat do hovoru. Bude tam analytik. Ten vůbec nebude poslouchat, co mu říkám. Neustále bude chtít potvrdit to, co říká on. Když ukončím jednání, udělám dohodu, plním svoji část, co mám očekávat od partnera, aby udělal? Neočekávejte nic. Udělejte všechno, co je potřeba pro zdárný výsledek. Jednání by mělo končit vždycky tím, že si rozdělíme závazky. Uděláme rekapitulaci. Ideálně vyjednávač shrne: Dohodli jsme se na…a vyjmenuji. Čekám na souhlas. Jestliže v nějakém bodě partner neodpoví ano, musím na tomto jednání dosáhnout jiné dohody. Třeba, že ho budu dál informovat. Ale musí tam vzniknout to „Ano, rozumíme si.“ Pokud tohle uděláme, spouštíme dále jako první: “Já jsem se zavázal k…”, ale dávám šanci i tomu druhému. Hodí se partnerovi ještě připomínat jeho závazky? Určitě ano. V pátek očekávám nějakou zprávu, ve čtvrtek se připomenu. “Byli jsme dohodnuti, že v pátek mi pošlete... Mohu s tím počítat?” V mém zájmu je, aby byl úspěšný. Měl dobrý pocit z jednání se mnou. Kdybych v pátek psal: “Sliboval jste, neposlal…”, už ho kritizuju, může se mi začít vyhýbat. Respektujeme druhého, vytváříme podmínky, aby on byl také úspěšný v naší dohodě. rozhovor vedla: Blanka Neoralová (blanka.neoralova@gmail.com)
Informace jsou poklad. Někdy můžeme zažít pokušení, tahat je jako eso z rukávu. Je to správné? Jak vést jednání, abychom dosáhli dobré dohody pro všechny? A jak vůbec poznám dobrou dohodu? I s těmito dovednostmi překvapivě souvisí druhý workshop #PREDATORCODE – Umění ovládnout informace, který vedl Jarda Homolka.
Můžu předávané informace mírně zaobalit, pokud jsou třeba nepříjemné? Předávám je s cílem toho druhého člověka podpořit. To je zpětná vazba. Nemazat mu med kolem pusy, ani ho "sestřelit". Druhý musí cítit, že s ním jednáme upřímně. Když budu předávat informaci, raději ji předám jako dvě jednoduché holé věty než jako souvětí. Souvětím zředím význam jedné z těch vět. Leckdo doporučuje sendvičovou metodu. Pochválit, vytknout chybu, pochválit. Je podle vás účinná? Mně to připadá jako podvod. Doporučuji, vyzkoušejte na dětech. Jednou to projde. Po druhé už ani to dítě nebude věřit. Příště raději uteče. Dospělý člověk nám taky nebude věřit. Jen to projeví jinak než dítě. Je lepší způsob? Raději používám metodu čistý vzduch. Mezi čtyřma očima. Předložit podklady, jsme partneři, pojďme se domluvit. Že to bude negativní? Negativní je jen pocit. Když jednáme otevřeně, tak žádná informace není negativní. Že ještě neumíte skákat metrdvacet do výšky neznamená, že spolu ten metrdvacet nedáme. Jak se připravit na jednání, abych mohl být v klidu dravce? Musím dobře zvážit svoje šance. A udělat pro zvýšení svých šancí maximum. Osobně doporučuji: většina jednání neproběhne jen jedním kolem. Snažím se navazovat na ta předchozí. Z minulého jsem si třeba odnesl parametry “Máš vymyslet, Jardo, to a to.” Další jednání s tím začnu. “Chtěli jste ode mne řešení, které dosáhne tohoto a tohoto parametru. Rád bych vám to řešení představil.” A počkám. Partneři zareagují. Buď se parametry změnily anebo odsouhlasí parametry z minula a tím už napůl odsouhlasili moje řešení. Dostávám se ke svému cíli. Co když zjistíte, že vám nějaká důležitá informace chybí? Bude další kolo a už nesmím být nepřipravený. Z každého jednání se učím. Úplně přirozená věc lidskému organismu. Dám si chviličku, abych po jednání udělal zápis ve formě zprávy a označil si věci, které jsem prostě nevěděl a měl jsem je vědět. A připravím si otázky, abych ty "díry" zaplnil. Co mi může pomoct k úspěšnému jednání? Co nejlepší příprava dopředu. Podceňujeme ji, vaříme z vody, lžeme... Zavazujeme se k věcem, které nejsme schopni splnit. Ale pak je od nás vyžadují. Nejstrašnější je, když něco slíbíte a nedodržíte. Stáhnou vás z kůže. 80 % úspěchu každého jednání je příprava. Potřebuji mít v rukávu předem nějaké eso? Eso v rukávu je nefér jednání vůči partnerovi. Hraju s kartami, které jsou cinknuté. Partner je slušný. Co příště udělá? Nebude mi věřit, nebude chtít se mnou jednat? Nebude mě vůbec poslouchat, až do chvíle, než si bude myslet, že zase vytáhnu eso. A když to půjde, úplně se mi vyhne. Takže moje eso v rukávu jedině jako ústupová cesta. Zastavit jednání, vyjednat si čas na lepší přípravu a pokračovat v jednání. Vidíte, “eso v rukávu” mně připadalo, že to je jen taková vtipná hláška. A vy ji berete doslova. A že je to velmi unfair jednání. Právě proto. Spousta obchodnických seminářů na jedné straně říká, vytvořte si důvěru s klientem a pak říká, mějte něco v rukávu. To nelze. Důvěra se prověřuje. Když jednou budu klientovi lhát, příště mi ve vlastním zájmu nebude věřit. Existuje i kniha, která nabádá, jak mluvit a manipulovat s lidmi. Mám pocit, že to nemám zapotřebí, vědomě manipulovat, že ji nechci číst. Doporučení: Kupte si ji! A naučte se podle ní manipulaci bránit! Manipulovat může s námi jenom ten, komu to dovolíme. A jsme zodpovědní za to, že se nenecháme manipulovat. Ano, můžeme se ohánět etickým kodexem. Když ho lidé nedodržují, nefunguje. Jak má optimálně vypadat zápis z jednání, bez čeho nesmím odejít? Má-li jednání mít konec, musí padnout nějaké rozhodnutí nebo závazek. My tomu říkáme dohoda. Můžu ji získat Sokratovskou metodou postupného ano. Takže jsme se domluvili na ... A ticho. Druhý musí zareagovat. Říct ano nebo ne. Za druhé ... Za třetí, za čtvrté... Pět bodů už je hodně, tři jsou lepší, sedm si už nepamatuju. Musí přijít závěrečná otázka: Platí tato naše dohoda? A rozdělená odpovědnost. Kdo z nás to udělá. To je dobré jednání. Za třicet vteřin až do jedné minuty jsem určitě schopen si to zapsat do Evernote. Dohodu poznám, když vím: KDO, CO, KDY, KDE, JAK, S JAKÝM VÝSLEDKEM. Kdy si pořizovat zápis? Ideální je v nejkratším možném čase od schůzky. Pozor, doporučuju sepisovat a radovat se z výsledku tak 150 metrů od místa, kde jsem vyjednával. Aby tu moji radost nikdo neviděl. Mohli by mě zavolat zpátky a změnit dohodu. Sednu do auta, pustím si muziku, naklepu zápis do telefonu a odjíždím. Co zaručí spokojenost a úspěch dalšího jednání? Dobrý výsledek toho předchozího. Úspěch plodí úspěch. Když se budeme při jednání spolu prát, na další jednání přijdeme nastaveni znovu na praní. To není produktivní. Ústup není prohra. Ústup je zvolení lepšího načasování za lepších podmínek pro moji prioritu. Částečná dohoda je lepší pro budoucí jednání než konflikt. Z každého jednání se učím a můžu v rámci pokračování jednání ustoupit ze svých priorit. Teď se dostala na čtvrté místo a já se připravím na další jednání tak, abych zase bojoval o první místo. To je rozumné a moudré. rozhovor vedla: Blanka Neoralová (blanka.neoralova@gmail.com)
Před absolvováním druhého pokračování #PREDATORCODE „Umění ovládnout informace“ jsem si myslela, že tentokrát budeme mluvit o těch nejrůznějších faktech a datech, která kolem nás poletují jako částice prachu. A že jich je tolik, že už vlastně o ně zas tak nestojíme. Že se dozvím, jak je “zachytávat”, třídit, ukládat... Spletla jsem se! Ty správné informace nejsou jen tak nějaká fakta, která si někam, byť sebepořádněji, uložíme. Jsou to živé soubory našich poznávání a pozorování. Mít je, a ještě umět použít ve správný čas na správné místě, vyžaduje velké umění. A přesně na tomhle jsme s Jardou pracovali.
Co pro vás znamenají informace? Kdybych to měl říct na férovku, je to poklad. Její hodnota spočívá v tom, že můžu předvídat, co bude a poučit se z toho, co bylo. Informace je nepostradatelná pro orientaci, pro rozhodování. Abych viděl a věděl, kdo je proti mně. Beru to pořád jako to zvíře. Když se dobře dívám, mám informace. Když dobře čtu, mám informace. Informace je jednotka, která je beze mne bezcenná. A se mnou dohromady tvoří obrovskou konkurenční výhodu. V čem spočívá klíčová výhoda mít informace? Mám moc rád film Kód Enigmy, ve kterém se říká: „Myslíte si, že to máte pod kontrolou. Ale pod kontrolou to mám já. Protože mám informace, které vy nemáte.“ Aktéři byli velice opatrní, aby prozradili, že kód prolomili. Díky tomu mohli dál dešifrovat německé zprávy a válku ukončit ve svůj prospěch. Jak je třídit, ukládat? Jednoduše. Musím vědět, co potřebuji. V sebedisciplíně jsme si řekli, co jsou moje klíčové aktivity a jaké k nim potřebuji informace. Informaci vždycky ukládám tak, jak ji budu hledat. Když si uložím “Článek Jardy Homolky”, je mi to na nic. Protože já nebudu hledat článek Jardy Homolky, já budu hledat “něco o informacích”. Klíčová slova musí být: “informace, Homolka”. To jsou dvě cesty, kudy bych to možná hledal. Tedy co nejosobněji pro sebe? Ano. Proto je sbírám. Nepotřebuji další knihovnu s dvěma tisíci tituly. Kladu si otázky, jak bych se na tuhle informaci ptal. Podle toho ji nazvu. Můžu ještě něco zvýraznit a ukládám. Ideálně, když to můžu dávat na jednotlivé hromádky. Dneska můžeme elektronicky dávat cokoliv kamkoliv a pak už to nikdy nenajdeme. To znáte, že jo. Abych svoje informace našel rychle, ukládám je tak, jak se na ně budu ptát já osobně. Nabízí se myšlenka, když máme fulltextové vyhledávání, nemusíme už třídit? Já nechci hledat v pěti tisících poznámkách. Chci je rychle, teď hned, online. Potřebuju hledat v maximálně padesáti a najít napoprvé to, co hledám. Když ne, tak být alespoň v kontextu hodně blízko. Používám aplikaci Evernote. Mám rád jejich bloky a položky třídím do nich. Tohle se týká firmy, tohle sebedisciplíny, tohle vztahů. Už je dávám na místo, kde je nejspíše najdu. Jak má vypadat dobře uložená informace? Sbírám informace za nějakým účelem. Jinak je to stejné jako s knihami, které kupujeme a nečteme. Když si koupím knížku, kterou teď potřebuju, tak ji přečtu, zapamatuji si ji a hlavně to použiju. To samé o informaci. Já vím, proč ji použiju, uložím ideálně ve formě zprávy, KDO, CO, KDY, KDE, JAK, S JAKÝM ÚČELEM. Případně, co budou následné kroky. A mám minimum slov s největším, nejhutnějším obsahem. Co internetové záložky „Přečti potom“, pomůžou? Kdo je pak čte? Nikdy nikdo! Němci vysílali jenom ráno a večer. Doporučuju každému, stanovte si „rádiový klid“, bez informačního šumu. Neukládejte nic, co nebudete číst, co nepotřebujete. Důležitý zdroj informací jsou lidé. Jak z nich co nejtaktněji a zároveň co nejefektivněji informace získat? Chytrý člověk vám neřekne, co nechce říct. S chytrým člověkem nedokážete manipulovat. Řekne vám: „Na to se mě neptejte, zkuste to jinak, nechte toho divadla...“ Ptejte se tak, aby je odpověď neohrožovala nebo buďte garantem, že je neohrozíte vy. Proto od začátku #PREDATORCODE workshopů říkáme, že spolehlivost je největší hodnota ve vztahu. A vy nesmíte selhat. Jinak informace nezískáte. Čím je otázka otevřenější, o to víc má partner možnost svobodněji se rozhodnout, zda mi informaci sdělí, nebo ne. Poznám, že se někdo snaží se mnou manipulovat? Vždycky. Když se na vás někdo moc culí, kroutí se přitom jak had, tak to taky had je. Když proti vám někdo stojí, kouká se vám do očí a říká “dej sem ty prachy”, tak sice víte, že je to hajzl, ale víte to jistě. Sledujte neverbální komunikaci a vždycky se ptejte, k čemu získaná informace bude sloužit. Když se ke mně někdo snaží dostat na vzdálenost menší než 120 cm, tak už se mnou manipuluje. Nerespektuje moji hranici. Protože mně už je to nepříjemné, už se po něm dívám. Na hranici 120 cm od těla by se slušný člověk měl zarazit a požádat o dovolení. Když jde dál, musím ho zastavit já. “Chraň sám sebe” je základní pravidlo přežití. Nespoléhej, že tě druzí ochrání a že ten, co tě objímá, tě nepustí, až budeš padat. (Jaroslav v tuhle chvíli během rozhovoru nenápadně zdvihnul paži a přibližoval ji ke mně. Okamžitě jsem otočila hlavu směrem k pohybu.) Vidíte, už mě sledujete. Ano, chráníme se. Organismus má v sobě kód pro přežití. A jestliže byste mě k sobě na tuhle blízkou vzdálenost pustila, znamená to, že jsem pro vás hodně bezpečný, víc než druzí. Už by to stálo za pozornost. Neverbální komunikace o nás prozrazuje informace stonásobně rychleji, než zvládneme sami na sebe něco „vykecat.“ Už jsme zase u toho, že když máme alespoň nějaký vhled, věci jsou mnohem jednodušší, než se zdají být. Jen my si na ně pořád něco nabalujeme, komplikujeme... Hlavně se pořád snažíme hlavou, myšlením, potlačit to tělo. To nejde. Tělo nás vždycky prozradí. Alkoholik může stokrát tvrdit, že nebude pít, ale já pravdu poznám, až půjde kolem lahví. Mě nezajímá, co říká, mě zajímá, jak se chová. To je také informace. Čím víc někdo mluví, tím míň toho dokáže. Jenom zabíjí čas. Jinak by dělal něco důležitějšího. Jakým způsobem při jednání podávat informace o sobě? Když jsem poprvé vyjel na východ, říkali mi, že nemám fotit lidi. Že to nemají rádi. A tak jsem kradl fotografie, jak to turisti dělají. Předstíral jsem, že fotím barák, otočil objektiv a vyfotil člověka. Naštěstí mi nikdo nerozbil hubu. Najednou se objevil místní s otázkami: „Odkud jsi? Kdo jsi?“ „Jarda Homolka. Z Čech.“ „Co tu děláš?“ „Cestuju. Chci vidět Východ a udělat si vlastní názor.“ „Můžu Tě pozvat na čaj?“ Sedli jsme si, a on mi říká: „Pověz, kdo jsi, odkud jsi a co tu děláš. Spřátel se s námi a my ti umožníme věci, o kterých se ti nezdá.“ A opravdu. V muslimském státě jsem mohl fotit děvčata v dívčím klášteře a všechno šlo. Byl jsem bezpečný. Jednání vždycky začnu jménem, tím co dělám a proč tu jsem. Jenže hodně lidí začíná přesně naopak: „Jsem nejlepší z nejlepších, kapitán Amerika, který porazil celý svět a jmenuju se Hloupý Honza.“ rozhovor vedla: Blanka Neoralová (blanka.neoralova@gmail.com)
Válečnická strategie říká, že kdo déle vydrží v klidu, ovládá situaci. V bojových sportech všechno probíhá bez emocí. Je jich tam jenom kousíček. Naprosto klidná práce. Je to strategie, je to hra. Kdo je nervózní, tlačí na pilu.
Co tě dostane do klidu? V první řadě potřebuješ smysl. Proč to vlastně děláš, jakou to má hodnotu. Přemýšlej o své práci, o svém životě. Potřebuješ orientaci. Vědět, co je teď, co přijde za chvíli. Čím jsi dál od startu, tím je orientace obtížnější. Mám rád sport, tam se začíná na startu a končí v cíli. Abys byl úspěšný, musíš mít určité schopnosti. Spousta lidí chce být úspěšná bez schopností. Dneska je moderní takovéto „Sedni, vymysli, co budeš dělat, jdi do toho a uspěješ“…Tak to ti “nesežeru”. Moderní je běhání. Všichni si měří svůj výkon... Kolik udělali kroků, skoků, jestli to bylo dost schodů nebo málo. Klíčem je pocit na konci! Čísla ti ho nedají. Když cítíš, že sis dneska dal do těla, je to dobré. Když máš rezervy, dej si to ještě jednou. Budeš mít náskok. Dej všemu, co děláš, nějaký rytmus. Rytmus je klíčový. Pravidelný čas. Aby ti věci do sebe hladce zapadaly. Zorganizuj si svůj čas, svůj život. Když si dokážeš postavit život tak, aby dostal rytmus, uleví se ti. Budeš vědět, co je teď a co bude třeba za hodinu. Vytrvalci spoléhají jenom na rytmus. Běžci si do toho ještě zpívají, aby si rytmus udrželi. Čas na koncepční myšlení a jednání ti ubírá operativa. Co ji vytváří? Jaký je tvůj podíl na té operativě? Většina prací jsou opakující se činnosti. Jednání, porady, plánování, organizování... Dostaň život do rytmu. To ti dá energii. Přestaň sprintovat a kličkovat a staň se vytrvalcem.
CEO podřízenému řediteli
"Zítra je v devět hodin zatmění Slunce, tedy něco, co se každý den nevidí. Ať zaměstnanci nastoupí v pracovním oblečení do vnitřního atria. Při pozorování tohoto vzácného úkazu podám osobně odborný výklad. Bude-li pršet, nebude nic vidět a v tom případě půjdeme do jídelny." Podřízený ředitel manažerovi oddělení "Na pokyn CEO bude zítra v devět hodin zatmění Slunce. Bude-li pršet, nebude to možné v atriu v pracovním oblečení vidět. V tom případě se provede zatmění Slunce v jídelně, což se každý den nevidí." Manažer oddělení manažerovi týmu "Na pokyn ředitele v pracovním oblečení dojde zítra v devět hodin k zatmění Slunce. CEO dá pokyn, zda má pršet v jídelně, což se každý den nevidí." Manažer týmu koordinátorovi týmu "Bude-li zítra pršet, což je něco, co se každý den nevidí, zmizí v devět hodin CEO v pracovním oblečení." Koordinátor týmu jednotlivým zaměstnancům "Zítra v devět hodin znizí CEO. Škoda, že to není vidět každý den." :-D |
chci články z NOTESU klikni
chci na Jardův workshop klikniCategories
All
Archives
September 2018
|
| NOTES | VŠECHNY ČLÁNKY |
RSS Feed
Proudly powered by Weebly