Nejsou to snílci, ale tvrdí realisté, kteří se jako snílci jen tváří. Za každým úspěchem je úmorná dřina, která nikoho nezajímá, proto se o ní nemluví.
Tak já ty doopravdy úspěšné znám, protože s nimi dnes a denně pracuju. První, co mají je “kontrola nad sebou samými". Ne, že by to byly chodící masky, ale v tom důležitém jsou vysoce disciplinovaní, spoléhají na sebe, na své schopnosti víc, než na náhody a štěstí. Pak mají dobře pod kontrolu svůj “produktivní čas”. Čas ve kterém se věnují tomu, co je pro ně důležité. Vždy ho mají dost na to, co vede k jejich cílům. Ti nejlepší se "nezakecají, když mají jednat". Z jednání odcházejí s maximem toho, co mohli získat. Další jejich vlastnost je, že vědí, co chtějí a jdou si za tím. Umí se i nevázaně bavit, bez ohledu na čas, energii… ale až když mají hotovo to podstatné. Mají vždycky ty potřebné informace, aby se na místě mohli rozhodovat - ano, ne jindy. Nikdy to nevzdávají, opakují pokus znovu a znovu, ale vždy lépe než předtím. Učí se za pochodu. Z vlastních i cizích chyb. Umí se obklopit správnými lidmi pro jejich úspěch, umí si získat jejich podporu, nebo alespoň to, aby jim nepřekáželi. Umí si brát motivaci z výsledků, ne ze snahy o ně. Neřídí je nálady "dneska se mi nechce", prostě to udělají, protože je to k jejich cíli třeba. A hlavně si nelžou. "Já bych, kdyby"… od nich prakticky nikdy neslyším.
0 Comments
Často potkávám lidi s hlavou v oblacích. Snílky, fantasty, mám je rád, jsou zábavní, ale nejsou moc úspěšní v tom, jak své sny realizují. Přesto "tam" to všechno začíná. Jsou to "lidé s křídly fantazie". Nejsou často spokojenější než jiní lidé, jen se tak nějak někdy vznášejí. Je to v našich hlavách (amygdala a hypothalamus = emoce), asi ne až tak moc v našich srdcích. I Když to je romantičtější.
Často potkávám lidi s hlavou sklopenou k zemi, pohrouženou do tmavě šedých nebo dokonce černých myšlenek. Strašpytly, škarohlídy, zbabělce. Setkání s nimi je náročné, vysávají veškerý entuziasmus ze svého okolí, živí se neúspěchem druhých, často i svým. Tihle lidé ve výsledku jen kalkulují, zdůvodňují, ospravedlňují. Křídla jim zakrněla už dávno. Jsou to "tučňáci vlastních myšlenek", to nejsou orli. Pořád hlídají, co už mají a o to víc to ztrácejí. Výjimečně se mi podaří, že potkám lidi, kteří mají nejen křídla fantazie, ale i schopnost svoje fantazie realizovat. Jsou schopní uchopit ty letmé myšlenky, prozření - pochopení a ve vhodný okamžik je zrealizovat. Nejméně je dokáží rozpoznat, když se někde v jejich blízkosti objeví. Jsou to orli, jsou to dravci, ne holubice. Snílci se za nimi dívají, jak se jim ztrácejí za obzorem. Tučňáci je ani vidět - díky své přízemnosti - nemohou. Jsou to vrozené nebo naučené schopnosti? Je to výsledek minulé zkušenosti? Je to osud některých lidí? Nebo je to komplex všeho a dá se s tím v omezené míře něco dělat? Myslím si že ano, ale není to lehké, snadné, pohodlné, jak by někdo rád slyšel. Pilulka úspěchu ještě není a hned tak nebude.
Pak ještě vitalitu, abychom si dokázali potřebné včas zajistit. Bojovnost, abychom si vybojovali svoje místo na slunci. Všechno ostaní je všude kolem nás a vždycky v dostatečném množství.
Často mi lidé vyprávějí, jak by byli dobří kdyby, kdyby, kdyby... Všechny "tyhle kdyby" mají ospravedlnit jejich bezradnost nebo nedostatek odvahy se "do toho pustit". Na prvním místě volají po "jistotách", já jistoty dávám na poslední - pochybné místo. Jistoty - záruky, že uspějí, že to dobře dopadne, že se jim nic nestane, že to bude něco jedinečného, co budou všichni obdivovat, že už nikdy nebudou muset nic "tak jedinečného dělat" a budou "žít z této slávy". Pak ještě trpí "nedostatkem trpělivosti", chtějí všechno hned. A takle se pořád motají v kruhu, nic nedělají, jen se "před svým okolím ospravedlňují". To jim nakonec taky moc nepřidá na sebedůvěře. A kruh se uzavírá.... Potkávám čím dál častěji smutné snílky, co jim život nebo kariéra protékají mezi prsty... Přitom stačí tak málo. Na chvíli si někde v klidu sednout. Vzít papír a tužku, ještě lepší najít si třeba pískoviště (vrátit se tam, kde jsme si ještě mysleli, že dokážeme všechno), vzít do ruky kus klacku a začít "tvořit" něco, co tu ještě nebylo. Pak se "rozhodnout pro první nutný krok" a ten skutečně udělat. Najednou se začnou dít zázraky. Všechno do sebe začíná zapadat. Potkáváte stále častěji ty správné lid, proudí k vám potřebné informace. I potřebné zdroje jsou na dosah... To je ten "zázrak proaktivity". Umění dostat věci do pohybu. Schopnost budovat si život podle vlastních představ, ne podle přání našeho okolí. Zkuste to... Je to příjemný pocit a nese výsledy. |
chci články z NOTESU klikni
chci na Jardův workshop klikniCategories
All
Archives
September 2018
|
| NOTES | VŠECHNY ČLÁNKY |
RSS Feed
Proudly powered by Weebly