Timemanagement, je výborný marketingový trik. Čas nepotřebujeme řídit, ten už má svůj rytmus, dala mu ho příroda a udělala to skoro dokonale.

 Mnoho lidí podlehlo tomuto klamu, nakoupili vybavení, nastudovali příručky. Většina z nich toho už dávno nechala, zabíralo to více času a energie, než to přinášelo užitku. Jejich plány se neustále hroutily, protože Svět se řídí podle jiných pravidel, než našich přání a představ.  Kdy je ten správný čas. To je někdy víc filosofická než praktická otázka. Správný čas je ten, kdy se dokážeme přimět k aktivitě. Vše ostatní jsou iluze, velké oči, nenaplněné ambice, žití ve virtuálním světě svých představ, nebo našeho okolí.

Vhodné načasování je umění, pohybovat se v tomto rytmu času tak, abychom dokázali zrealizovat, prožít, to pro co jsme se rozhodli, k čemu jsme se odhodlali. Často ani nevíme proč, ale je nám to příjemné, příjemnější než "činnost a aktivity, které bychom dělat měli".

Je to otázka umění "zaměřit pozornost", odfiltrování všech rušení. Máme-li zaměřenou pozornost i překážky se stávají výzvou, všechno dokážeme využít k dosažení "svého záměru - cítit se dobře", mít ze sebe dobrý pocit.To je ten nejsilnější motiv, dokonce i ve chvílích, kdy jsme v ohrožení života.

Když jsme na místě včas, vždycky můžeme ještě své plány upravit podle okolností, můžeme se vhodně naladit, uvolnit, uklidnit - v tu chvíli nám výborně slouží všechny smysly. Smysly máme napjaté jako u lovce, který čeká na svou kořist. Klidný a přitom připravený udělat to nejlepší, čeho je schopen.

Můžeme přestat myslet na sebe, být úplně v klidu. Vše potřebné, na co jsme měli vliv, jsme udělali, ověřili. Teď se můžeme plně koncentrovat na situaci, soupeře, klíčové informace. A skutečně s nadhledem kontrolovat situaci, její vývoj, reagovat relevantně na všechno, co se stane.

Vytvoříme si návyk pracovat ve svém rytmu, v harmonii se sebou samým, se svými schopnostmi, se svými záměry, se světem kolem, ve kterém se právě nacházíme. Klidně naladění k situacím, ve kterých se už dobře orientujeme. A pokud se objeví "nová situace", uvítáme ji, jako příjemné zpestření a výzvu ji zvládnout, dostat ji do "svého rytmu". Potom jsme s vyšší kvalitou připraveni čelit dalším výzvám, nebo je prostě necháme odplout, pokud nepodporují náš hlavní záměr :)

Nejsnazší nástroj leadershipu je dávat správný vzor – když něco zvládnu já, mám vnitřní oprávnění to žádat po ostatních. „Šéfové a vedoucí týmů se nejvíce ztrácejí právě v tom, jak plnit vlastní závazky. Přitom to je naprosto základní věc,“ říká Jaroslav Homolka, kouč českých manažerů i těch pracovníků, kteří se na vyšší pozice chtějí dostat.

Homolka je uznávaný kouč, jeho služby využívají třeba v mladoboleslavské Škodovce. „Dělám tam s malérovými lidmi, kteří neprošli vnitřním výběrovým řízením na vyšší pozici. Když neprojde člověk, kterého chtějí, dají mu kouče – tedy mě – a tři měsíce na to, aby obstál při druhém pokusu,“ říká Homolka s tím, že všech jeho 16 škodováckých klientů už s jeho pomocí napodruhé uspělo.

Celkem jeho rozvojovými kurzy prošly tisíce lidí včetně dvou stovek předních českých manažerů. Se svými klienty se Homolka během krátkých intenzivních tréninků soustředí hlavně na překonávání konkrétních překážek nebo dosažení jiných úkolů. Vyvinul si na to vlastní metodiku nazvanou Personal sparring partner, ve které trénuje základní věci, jako je komunikace s autoritou, zpětná vazba, sebeorganizace (velké oči – malé možnosti), vytváření správných návyků a rituály. Nebo i těžší úkoly, jako je například vyjednávání, překonání vlastních obav (nejčastěji strach z odmítnutí – pracovní nabídky, žádosti o vyšší plat…) nebo – jak říká Homolka – přežití v dnešním agresivním světě. „On ale přitom agresivní není. My bychom chtěli růžový svět a ten nikdy nebyl a nebude, agrese do něj normálně patří, jsme přece živočiši,“ dodává Homolka. „Nejčastěji za mnou lidi přijdou s tím, že chtějí změnit svoje okolí, vylepšit lidi okolo sebe, vylepšit tak celou firmu… Takže musí začít od sebe.“

Tady je jeho pět rad, jak být lepším šéfem:

1. Buďte lídr, ne diktátor
Velký problém dnešní společnosti je spolehlivost a loajalita. Pleteme si svobodu s bezbřehostí, s tím, že si můžeme dělat, co chceme. Když jste šéf, je obrovsky důležité sestavit kolem sebe tým lidí, na které se můžete spolehnout. Ten první, na koho se dá spolehnout, musíte být vy. Vedoucí by měl být opravdu silný a spolehlivý partner. Pokud vyžadujete něco, co sami neplníte, jste spíš diktátor než lídr.

2. Já chci – ne, že investor chce
Když po lidech něco chcete, jaké zájmeno používáte? Do jaké pozice stavíte svoji zodpovědnost a zodpovědnost podřízených? Mluvte v první osobě a netančete okolo ve stylu „my–oni–ono“ nebo „investor si přeje“, „akcionář si přeje“. Spousta lidí se pořád za něco schovává, ale lidé chtějí partnera s jasně určenou zodpovědností.

3. Znáte jejich motivaci?
Jak poznáte, že lidé okolo vás OPRAVDU chtějí být lepší? Když za mnou přijde nový klient, nejvíc mě zajímá jeho motivace. A jak se chová, když prohrává. Spolupráci s většinou lidí odmítnu, protože právě motivaci nemají dostatečnou.
Prověřuji, jestli splňují následující tři body: 1) Jejich investice – kolik jsou ochotní do změny dát peněz, času, energie… Nic není zadarmo, zázrak jsem ještě neviděl. 2) Nasazení – jak intenzivně se do toho chtějí pustit. Přepálený start není dobrý, znamená skončit v půlce. Ani volný start ale nefunguje, jakmile nemáte tempo, nic nezvládnete. Ideální je zlatá střední cesta. 3) Odhodlání – to je ochota prohrávat. Jinými slovy, kolikrát jste ochotni to zkusit znova, než vám daná věc půjde. Většina lidí po selhání hledá lehčí cestu, ale tak to nejde. Nové věci se neučíte, když vítězíte.

4. Inspirujte se ve sportu
Sám pomáhám na Kladně trénovat amatérské boxery, takže je mi sportovní přístup blízký. Mám rád bojové sporty, protože tam je agrese regulovaná: gong – agrese, druhý gong – soupeři se obejmou a jdou třeba na kafe probrat zápas. V ringu se nedá nic okecat, tam je to realita, kde se učíte rychle. Když uděláte chybu, hned dostanete zpětnou vazbu… a tělo se učí, je rychlejší, lépe ukládá informace.
Děti v tělocvičně nejdřív učím prohrávat, se ctí a zaslouženě, a až pak vyhrávat. Máme tam k tomu na stěně několik hesel:

• „Vítězit s pokorou, prohrávat se ctí.“
• „Vítězství je okamžik, trénink je cesta.“
• „Když není motivace k tréninku, pak je motivace k vítězství k ničemu.“
• „Soutěž není nepřátelství.“

5. Jděte přímo za ním
Nejčastějším problémem, se kterým se setkávám, je zpětná vazba. A to jak směrem k podřízenému, tak opačně, tedy směrem k šéfovi. Prostě schopnost někomu říct, s čím nejsem spokojený a proč. Se svými klienty proto cvičím postup, který má pět kroků:

1. Řekněte mu to jako prvnímu, ne někomu jinému. To je fair play.
2. Dejte si záležet na přípravě a správně volte podmínky pro rozhovor. Čím neutrálnější prostředí, tím lépe (tedy ne šéfova kancelář). Cílem je změna, ne aby někdo vyhrál.
3. Promluvte si jen mezi čtyřma očima. Zpětná vazba není divadlo pro obecenstvo.
4. Výstupem musí být vždycky konkrétní dohoda. Tohle není nezávazný pokec, ale setkání, z kterého si obě strany odnášejí nějakou odpovědnost anebo závazek „kdo, co, kdy, kde, jak a s jakým výsledkem“.
5. Výsledkem by měla být i následná schůzka a opětovná zpětná vazba, říkám tomu princip start–stop.

ZDROJ: ​http://www.forbes.cz/prirucka-spravneho-sefa-5-rad-jak-vest-lidi-a-vychazet-s-nimi/